Co se změnilo od Sokrata

28.12.2012

Pokud bychom se náhodně vybraných lidí ptali, kdo zná nějaký Sokratův výrok, většina by si asi vzpomněla na „vím, že nic nevím“. Ve skutečnosti Sokrates pravděpodobně nikdy výrok v této podobě nepronesl, to ale nic nemění na tom, že je v něm zhuštěn základ jeho filozofie – naše poznání světa je nejisté a i to, co se zdá být jisté, lze je snadno zpochybnit. Dnes bychom s tím, že poznání Sokratových současníků bylo zpochybnitelné a že tedy „nic nevěděli“, snadno souhlasili. Jak je tomu ale s námi, kteří žijeme o téměř dva a půl tisíce let později v době, kdy věda studuje základní stavební součásti hmoty, počátek vesmíru a lidský genom? Víme něco, nebo bychom stále měli se Sokratem říct, že víme, že nic nevíme?

Bible a církev

30.11.2012

Pokud čteme o Bibli a církvi, pak tématem je většinou aktivní vztah církve k Bibli, tedy to, jak církev Bibli v nějakém smyslu užívala, užívá nebo měla by užívat. Ve zbývajících případech pak čteme o tom, jak je prvotní církev zobrazena v knihách Nového zákona, nebo jak je církev blízko či daleko biblickým požadavkům či ideálům. Tento text však je o něčem úplně jiném.

Křesťané věří, že text Bible je inspirován Bohem. Vlastní pojem inspirace je ale nejasný a různí křesťané v různých dobách chápali a chápou Boží inspiraci různě – od toho, že Duch svatý diktoval text svatopiscům slovo od slova, jak je to vyobrazeno na některých barokních obrazech, přes volnou inspiraci, kterou různí svatopisci zpracovali různým, jim vlastním způsobem, až po myšlenku, že inspirováni jsou pouze čtenáři, nikoli vlastní text. V každém případě ale křesťané věří, že Bůh prostřednictvím Bible k lidem promlouvá a že je s Biblí spojen zvláštní Boží vliv.

Křesťané rovněž věří, že existuje neviditelná církev, jejíž hlavou je Ježíš Kristus a která je vedena Duchem svatým. Viditelná církev (respektive církve) je potom nedokonalým projevem této neviditelné církve. Katoličtí křesťané navíc věří, že neviditelná církev se zvláštním způsobem projevuje právě v katolické církvi a v jejích hierarchických strukturách – například při rozhodování věroučných sporů ekumenickými koncily.

Má čas opravdu jen jeden rozměr?

13.10.2012

Žijeme ve světě, který má tři prostorové rozměry a jeden rozměr času – nebo který se nám tak přinejmenším jeví. Uvažujeme-li o třech prostorových rozměrech, nabízí se samozřejmě otázka, zda náš svět není součástí vícerozměrného světa, zda není zakřiven do dalších rozměrů nebo zda nemá další prostory, které nepozorujeme. Nevšiml jsem si však, že by někdo uvažoval o tom, že by více rozměrů mohl mít čas.

Myšlenka, že čas je jedním z rozměrů našeho vesmíru, pochází (pokud mi je známo) od Alberta Einsteina, který zavedl pojem čtyřrozměrného časoprostoru. Jestliže ale čas můžeme chápat jako jeden z rozměrů vesmíru, a jestliže uvažujeme o vyšších prostorových rozměrech, proč bychom nemohli také uvažovat o vyšších časových rozměrech? Proč by čas nemohl být nikoli lineární, ale rovinný nebo dokonce vícerozměrný?

Příčina ekonomické krize

24.9.2012

Kdo může za současnou ekonomickou krizi? Jsou to nenasytní bankéři, riskující cizí peníze kvůli vlastnímu zisku? Nebo nadnárodní firmy, přesouvající výrobu do Asie? Nebo populističtí politici, snažící se zalíbit se voličům na dluh, a voliči, kteří na to slyší? Nebo jde o spiknutí bohatých a mocných, kteří chtějí být ještě bohatší a mocnější? Anebo je příčina zcela jinde?

Bezprostřední příčiny nám o povaze krize nic neřeknou a jejich případné odstranění je řešení na úrovni léčby choroby potlačováním jejích symptomů. Navíc je ani nelze objektivně stanovit, protože nelze narýsovat přesnou hranici mezi krizí a ne-krizí. To, co se jednomu může zdát být příčinou krize, může jiný považovat za její projev a vlastní příčinu krize může vidět v tom, co tento projev způsobilo nebo co k němu vedlo. Pokud ale půjdeme v řetězci (nebo řetězcích) příčin a následků hlouběji do minulosti, můžeme se zastavit na kterémkoli místě a ukázat na viníka krize dle naší libosti nebo předsudků.

Netradiční čtení katolických dogmat

31.8.2012

Lze katolickým dogmatům porozumět více než jen jedním způsobem? Na tom, že textům lze rozumět více způsoby, není nic zvláštního. Může to platit ale i pro katolická dogmata? A lze dogmatům rozumět i jiným než tradičním způsobem a neocitnout se při tom vně katolické církve? Jsem přesvědčen, že na obě tyto otázky lze odpovědět kladně.